Pozvánka na habilitační přednášku Martina Charváta

 

Mgr. Martin Charvát, Ph.D., Ph.D., působí na Katedře mediálních studií MUP, kde vede Centrum pro studium mediální kultury. Věnuje se zejména filozofii médií, poststrukturalismu a sémiotice. Je autorem čtyř monografií a spoluautorem či editorem několikakolektivních monografií a sborníků. Publikoval také množství odborných studií v časopisech jako Česká literatura, Svět literatury, Mediální studia, Filosofia a další.

 

Anotace:

Poetismus a „nová média“: telegraf, telefon, gramofon
Martin Charvát

Habilitační přednáška se zaměří na výklad reflexe „nových“ médií (filmu, telegrafu, telefonu a gramofonu) v meziválečném poetismu neboli na to, jakým způsobem dochází ve vybraných textech K. Teigeho a V. Nezvala k tematizaci vztahu světa, techniky, médií a společnosti/lidského bytí ve světě.

Základním tématem bude nastínění koncepce nové lidské přirozenosti, kterou poetismus vypracovává, a která je založena na intimním propojení člověka a stroje („nových médií“), nabývající výrazu ve figuře pracující s představou filmové kamery jako extenze zraku, zviditelňující to, co je běžně lidskému zraku skryto. Básnický subjekt je situován do pozice oka kamery, přístroje, duchovního automatu na tvorbu představ a obrazů, které následně projikuje na již spadlou fasádu vnějšího světa: obrazy na sítnici jsou transformovány, dekódovány a znovu vysílány nazpět, překódovány do oblasti halucinační sféry vidění. Dovedeme-li analogii s kamerou do důsledků, lze říci, že mozek funguje jako automat na produkci scény, zatímco jeho oči jsou plátnem, na němž se scény převíjejí a odvíjejí. Vnější svět zmizel, anebo pouze vystupuje ve formě podkladu či pozadí, z něhož jsou výjevy exploatovány.

Další „nová média“, zejména telegraf, telefon a gramofon v poetismu fungují jako modely nově ustaveného lidského zakoušení světa, vytvářejí specifické prostředí, v němž lze jen stěží odlišit lidské od nelidského/technologického, a zároveň nabízí poetismu nový slovník popisu senzibility moderního člověka. To je zřetelné v poetistické koncepci těla jako média: smysly jsou chápány jako „antény“, tělo je plochou, na kterou se zapisují vjemy a dojmy z okolního světa a senzitivní povaha nervů, tělesných elektrických drátů, mezi nimiž přeskakují „jiskry, umožňuje vypracovat koncepci nového typu umění, které by zahrnovalo syntézu všech dosavadních umělecko-mediálních forem, nikoli však jako prosté shrnutí a začlenění jednotlivých prvků, nýbrž coby syntézu invenční, vytvářející novou formu (uměleckého) výrazu, jenž bude útočit na všechny lidské smysly. I proto je úkolem básníka stát se „roentgenogramem či reflektorem jiných světů“, jak píší Teige a Nezval.